Žánr road-movie láskyplně dekonstruuje také jejich novinka nazvaná Je mi fajn s.r.o., kterou právě promítají česká kina. Divák znalý této poetiky hned u názvu snímku pojme podezření. A když se pak s tvůrci usadí ke stolu v pokoji hotelu Le Collectionneur v centru Paříže, hned ho napadne se zeptat: „Máte se fajn?“
Poprvé a takřka naposledy si bere slovo Gustave Kervern. „Nikdy se nemám fajn. Jsem stále ve stresu,“ říká. A jeho výřečnější kolega Benoît Delépine vysvětluje, že když se cítí dobře, druhý den ho přepadají pochybnosti. „Naše profese se skládá z neustálých psychologických vzmachů a pádů. Fungujeme jako vlny,“ líčí.
Šedesátiletý Delépine a o čtyři roky mladší Kervern začínali s komiksy a komediálními televizními skeči, kterým se věnují dodnes. Smysl pro nadsázku a vypointování přenášejí i do svých svérázných snímků, které dokazují, že pospolu mohou koexistovat a mít k sobě blízko různí lidé i věci. Třeba herecké hvězdy jako Gérard Depardieu či Jean Dujardin s neherci.
Mezi ztřeštěným humorem, společenskou kritikou a až poetickým viděním světa v těchto dílech neexistuje ostrá hranice. „Je to cirkus, jsme jedna velká cirkusová společnost. Cirkus lidskosti,“ popisuje natáčení s malým štábem Delépine. Vyráběli tak všechna svá díla, teď je ale řeč hlavně o novém Je mi fajn s.r.o.
Z podstatné části se odehrává ve společenství Emauzy, největším ze skutečných komunitních center, která ve Francii založil dnes již nežijící katolický kněz Abbé Pierre pro lidi bez domova, bývalé narkomany a všechny, kdo potřebují druhou šanci.
„Je až bláznivé, že takové místo skutečně existuje,“ popisuje Delépine neobyčejný mikrokosmos, který prý vypadá jako zhmotnělá utopie i surrealistický sen. Tvůrce proto inspiroval. „Předtím, než se tu má postavit nový dům, se všichni sejdou a diskutují, jak bude vypadat. Pokaždé, když jsme se tam vrátili, vypadalo vše trochu jinak. Neustálý progres. To místo bylo motorem při psaní, při natáčení, a je jím stále. Dodnes sledujeme, co místní dělají.“
Do tohoto prostředí filmaři vsadili francouzskou hereckou hvězdu Jeana Dujardina v roli naprostého outsidera Jacquese, který od smýšlení lidí z této komunity nemůže být odlišnější. Jeho rodiče byli komunisté, a tak on naopak sní svůj americký sen. Či spíše jeho karikaturu.
„Je to báječný, oslnivý loser,“ říká herečka Yolande Moreauová, která ve filmu hraje Jacquesovu sestru Monique. „Věřím, že síla filmu spočívá v přetvoření této nesnesitelné postavy v někoho, koho lze mít rád.“
Jacques se do komunitního centra dostává právě kvůli sestře, která tu pracuje. A mezi místní obyvatele šíří své šílené nápady odsouzené k nezdaru. Jejich vrcholem je klinika plastické chirurgie pro chudé.
Režisér Delépine poznamenává, že Jacques odráží chování lidí v kapitalistickém systému. „Každý chce zbohatnout, dnes hlavně pomocí start-upů. Je to nový sen, který se snaží propagovat kapitalismus. Říká, že zbohatnout je snadné,“ uvažuje tvůrce. „Je to iluze. Smutek či tragika našeho protagonisty spočívá v tom, že své myšlenky nedovede realizovat. Je jako dítě, takže mu jeho obsesi úspěchem neustále musíme odpouštět. Je směšný, ale vyvolává skutečné emoce.“
To je v kostce jeden z faktorů úspěchu filmařského dua. Premisa jejich nového snímku by jinde snadno vedla k přihlouplé kritice současného systému, tady však i nejkarikaturnější figura zasluhuje jisté sympatie.
„Udělali jsme několik filmů kriticky vyobrazujících konzumní společnost, třeba Velký večer odehrávající se v nákupním středisku,“ říká Delépine o snímku z roku 2012. „Nyní jsme chtěli v tématu pokračovat, ale zároveň točit o něco optimističtěji. Vyprávět o lidech, kteří nám mohou ukázat cestu, o lidech na sociálním okraji společnosti, kteří žijí mimo systém, ale zbytku společnosti mohou jít příkladem.“
Novinka Delépina a Kerverna pod rouškou jízlivého humoru opět vypráví o vazbách mezi lidmi. Herečka Moreauová, která začínala u slavné režisérky francouzské nové vlny Agnès Vardové a známá je také z Amélie z Montmartru, tvůrce vnímá v první řadě jako jemné a velkorysé lidi. „Byť se také rádi smějí,“ říká. Přesto první slovo, které při dotazu na charakteristiku jejich tvorby vykřikne, zní „podvratnost“.
Moreauová ilustruje jejich směs citu a radikality příkladem: „Třeba když se ve filmu má postava Monique ptá bratra, co dělal celé ty roky, a on říká, že pomáhal starým lidem. V záběru se ale ukáže, že ve skutečnosti s nimi spal. Přesto film nikdy nesklouzne k něčemu nechutnému, režiséři nešokují. Jejich snímky jsou vždy politické, ale zároveň citlivé a poetické, tím se liší od většiny sociálních filmů, třeba od tvorby bratrů Dardenneových, které jinak mám velmi ráda.“
Benoît Delépine pak vysvětluje, že jejich životní postoje se s uměleckou tvorbou mísí. Už tím, že ústřední role skupinky hrdinů, kteří se ve snímku s Jacquesem vydávají na cestu za krásou pomocí laciných plastických operací kdesi v Bulharsku, ztvárnili neherci.
„Někteří mají zkušenosti z amatérského divadla, někdo je kuchař, rockový zpěvák, designér, často jsou to naši kamarádi,“ popisuje casting režisér. „Viděli jsme, že jsou schopní komediálního herectví, a tak jsme vytvořili novou realitu společně s lidmi, které máme rádi. Takhle my pracujeme. Myslíme si, že kinematografie by neměla být pouze tou věcí, co se odehrává mezi herci, ale také se otevřít všem lidem. Taková konfrontace různých světů odhalí víc než jen věci, které jsou vidět na plátně.“
A svět jejich filmu je tentokrát skutečně větší než plátno. V komunitě například postavili bizarní věž přezdívanou Trump Tower, nikoli jako kulisu, ale plnohodnotnou stavbu, která dodnes slouží místním. Také podivné vozidlo, které zkonstruovali pro potřeby filmování, stále jezdí. „Stali jsme se součástí historie tohoto místa. Až se jednou zblázním a budu si chít postavit raketu, kterou starosta mé vesnice nebude chtít na svém území, postavím ji zde,“ směje se Delépine.
A svou životní filozofii, v níž je podobně místa pro legraci i radikální kritiku uspořádání světa, dále rozvádí. „Nechceme ukazovat skutečnost takovou, jaká je, chceme pomocí představivosti a poezie ukazovat jedinečné lidi, vytvořit něco, co existuje vedle reality,“ říká.
Přidává historku ze společného večera stráveného po boku francouzského filozofa Alaina Guyarda. „Řekl mi: ‚Člověk má schopnost zastavit proces přehnané konzumace. Musí pouze začít přemýšlet a vyprávět příběhy. Během toho nic nekonzumuje, neprodukuje žádný odpad.‘ Od doby, co jsme coby lidstvo vstoupili do procesu výroby a produkce, jako lidé už můžeme žít pouze vyprávěním příběhů,“ rozvíjí své vidění světa.
A jako trumf Delépine vytahuje fotografii filosofa Guyarda ze svého telefonu. „Pořídil jsem ji ve francouzském městě Nîmes, které je plné římských ruin. Slíbil jsem, že ji nikomu neukážu. Vystrkuje na nás zadek, což je nádherná filosofie.“
O nakažlivosti životního smýšlení obou režisérů hovoří i herečka Moreauová. Vzpomíná na to, jak ochotně se s nimi před devíti lety do natáčení snímku Na mamuta pustil Gérard Depardieu, který jej také koprodukoval. „Podobně jako Jean Dujardin tento nový film. Což říká mnohé o ochotě a chuti hvězd spolupracovat s těmito autory,“ domnívá se Moreauová.
Režiséři Delépine a Kervern dnes možná nedosahují tak přesné vyváženosti radikality, humoru a svébytné poetiky jako ve svých prvních snímcích Aaltra, Avida a Louise-Michel. Ale pobývat v jejich filmových utopiích, které na diváka něžně vystrkují zadek, stále má až ozdravný účinek.
„Když do centra veškerého dění postavíme lidskou bytost, mohli bychom organizovat celou společnost odlišně,“ shrnuje tento postoj takzvaného cirkusu lidskosti Benoîta Delépina a Gustava Kerverna za oba tvůrce jejich oblíbená herečka Yolande Moreauová.
